Podzemní minový systém

Minové chodby vznikaly zejména od 16. století v různých evropských pevnostech jako účinná preventivní obrana proti podkopům a následným útokům náložemi na jejich obranné valy.

Do projektování pevnostních prvků se tak začaly promítat zkušenosti z předchozích „minových“ válek. Aby obránci nemuseli složitě a zdlouhavě zřizovat protiminy teprve v průběhu bojů, začaly se budovat minové chodby již při výstavbě fortifikací.

V Terezínské pevnosti byly minami opatřeny téměř všechny fortifikační prvky, především západní úsek velké pevnosti a východní úsek malé pevnosti. Minový systém se skládal z několika druhů či prvků chodeb: hlavní galerie (střelecká), podpovrchové minové větve, hluboké minové větve, horní galerie, spojovací galerie, envelopy a odposlouchávací galerie. V těchto chodbách se nacházely takzvané kufry, traverzy, dvojité traverzy, muniční sklady, odlehčovací výklenky a další.

Útočníkům by padaly granáty na záda.

Hlavní galerie, která se nachází v kontreskarpě (vnitřní zeď) je opatřena vstupy (výpadová branka), podstavci pro střelce, střílnami a větráky k odvádění zplodin ze spáleného střelného prachu, které by mohly otrávit obránce. Většina střílen je oproti jiným opevněným místům namířena do nitra pevnosti a to z toho důvodu, že pokud by se útočník dostal do hlavního příkopu a pokoušel by se destruovat protější val tím, že k patě této hradby uložil nálož, tak by byl z těchto střílen obráncem ostřelován do zad a do boků. Dále byl na hlavní galerii zbudován obranný prvek zvaný traverz. Ten je umístěn v místech lomení chodby a to napříč. Funkce tohoto prvku spočívala v uzavření ocelových dveří a v postřelování určitých chodeb ze zbudovaných střílen. V případech, kdy by se útočníkovi podařilo dostat pod tyto střílny a snažil by se ocelové dveře poškodit, by mu obránci vhodili granát skluzem doslova na záda.

Tehdy se jednalo o skleněné baňky naplněné střelným prachem a různými kovovými částicemi.

Odpálení minové komory by vytvořilo až 6 metrů široký kráter.

Z hlavní galerie se také vstupovalo do příručních muničních skladů, kde byl uložen střelný prach a nářadí k výrobě náloží.

Dále z této hlavní chodby vycházely chodby prvního řádu a to takzvané podpovrchové minové větve. Tyto chodby byly směřovány k povrchu, ne však na povrch, ale  končily dva metry pod zemí. Některé tyto podpovrchové miny vycházely z horní galerie, která je okružní chodbou nad úrovní hlavní galerie. Do těchto podpovrchových min by v případě potřeby obránce nanosil pytle se střelným prachem a uložil by je do takzvaných pícek (malé komůrky na koncích chodby). Tuto nálož by utěsnil pytli s pískem nebo zeminou a založil dřevěnými trámky, které by se naskládaly do zářezů zbudovaných ve stěnách tak, aby veškerý tlak, který vnikne při odpálení této miny nevnikl zpátky do chodby, ale vyšel na povrch. Jedna taková minová komora by dokázala vytvořit kráter na povrchu o velikosti 3 metry hloubky a 6 metrů šířky. Obdobnou funkci měly chodby druhého řádu, tedy hluboké minové větve s tím rozdílem, že většinu zářezů na trámky nahradily ocelové dveře. Tyto hluboké miny by dokázaly vytvořit kráter na povrchu o velikosti 6 metrů hloubky a 12 metrů šířky. Rozměry podpovrchových minových větví se pohybovaly okolo 1 m výšky, 0,7 m šířky  40 m délky. Rozměry hlubokých minových větví se pohybovaly okolo 1,8 m výšky, 1 m šířky a 35 m délky. Třetí řád chodeb tvoří spojovací neboli komunikační galerie. Tyto galerie byly 55 m až 80 m dlouhé a propojovali hlavní galerii s chodbou zvanou envelopa. Z některých těchto spojovacích galerií rovněž vycházely horní galerie, které měly podpovrchové a hluboké minové větve. Envelopa (francouzsky „obálka“, zde ve smyslu ochranná chodba), která šla paralelně s hlavní galerií ve vzdálenosti 55 až 80 m, se nachází pouze na vnějším okruhu západní části Velké pevnosti a ve východní části Malé pevnosti. Envelopa měla v sobě zabudováno několik obranných prvků jako jsou například dvojité traverzy, které měly stejnou funkci jako traverzy na hlavní galerii nebo kufry, což byly malé místnosti, které se  daly zavřít dveřmi se střílnami. Kufry by sloužili jako kryty před nepřítelem.

Nepřátelské podkopové práce by obránci slyšeli včas.

Dalším prvkem minového systému byly odposlouchávací galerie. Tyto chodby vycházely z envelopy a jejich průměrná délka činila 25 m. Tyto chodby sloužili k odposlouchávání nepřítele, který by se pokoušel pevnost podkopat a vyhodit ji do povětří dříve, než to udělá obránce jemu. Činnost nepřítele by bylo slyšet zhruba 40 m od zdroje hluku. Samotná podkopová činnost by nebyla v případě Terezína jednoduchá, protože projektanti této pevnosti zapustily základy hradeb těsně nad úroveň hladiny podzemní vody. Pokud by se útočníkovi přece jenom podařilo tyto překážky překonat a vniknout do podzemního systému, mohly by obránci vypustit do chodeb různé jedovaté plyny obsahující například arsen a rtuť (je vidět, že chemická válka není novinkou 20. století), nebo by větší část podzemí zatopili vodou.

Neméně důležitou součástí celého minového systému jsou odlehčovací výklenky, které jsou průměrně 1,6 m vysoké, 0,8 m široké a  0,3 m dlouhé. Jejich  přibližný počet byl 4 000. Tyto nasucho cihlami zazděné výklenky odlehčovaly stěnám chodeb, na které působil tlak například při bombardování nepřátelským dělostřelectvem tím, že by se část nebo celý výklenek vysypal do chodeb. Účelem výklenků byla i možnost další ražby  minových větví, přičemž vytěžený materiál by se dal použít k utěsnění náloží umístěných v chodbách.

V Terezíně stále existuje asi 27 Km podzemních chodeb.

K orientaci v podzemí sloužily nápisy na zdech, které popisovaly názvy chodeb a jejich čísla. Za tmy posloužily vojákům ke stejnému účelu ocelové a olověné destičky s plastickými olověnými čísly, které by v případě ztráty orientace nahmatali.

Celý minový systém Terezína měřil necelých 30 km (bez započítání kasematních a kanalizačních prostor), dnes chybí pouhých 10%.

Vojákům, kteří sloužili v podzemí, se říkalo mineři a sapeři. Tito vojáci byli vybíráni do výšky okolo 160 cm a to z toho důvodu, aby měli snadnější pohyb v nízkých chodbách. Vždy určitý počet vojáků měl na starosti svou část chodeb. Vojáci nesměli znát celý podzemní systém, aby ho nemohli vyzradit nepříteli. Těchto vojáků bylo v Terezíně okolo 250.

Minové systémy terezínské a sesterské josefovské pevnosti jsou nejdokonalejšími a nejlépe zachovalými památkami svého druhu na světě. Je jen na nás, zdali se tyto unikáty zachovají i příštím generacím.

Jiří Smutný

Poznámka redakce: Všem zájemcům o podrobnější informace o terezínském pevnostním systému vřele doporučujeme publikaci Andreje Romaňáka-„Pevnost Terezín“, která je za bezkonkurenční cenu k dostání i v terezínském infocentru.